Slavná budova opery v Sydney nemusela vůbec existovat

„Není pochyb o tom, že budova opery v Sydney je ohromným dílem. Je to jedna z ikon architektury 20. století. Krása, která se stala světově známou. Není pouze symbolem města, ale celé země a kontinentu,“ komentoval operu její tvůrce, dánský architekt Jörn Utzon.

V roce 2007 se opera zápisem na seznam UNESCO zařadila mezi světové dědictví lidstva a na krátkou dobu se stala jedinou památkou v seznamu, jejíž autor v té době žil. Bohužel v sobotu 29. listopadu 2008 Jörn Utzon, jenž je držitelem ceny Pritzker (nejvýznamnější cena architektů), ve věku 90 let zemřel. Vedení opery rozhodlo uctít jeho památku neobvyklým způsobem. Na jednu hodinu se budova ponořila do tmy velkoměsta. Zhasla všechna světla, která stavbu osvětlují.

Budova je 183 metrů dlouhá a 120 metrů vysoká. Z ekonomického hlediska by ji ekologové snad i zavřeli. Opera spotřebuje energie jako pětadvacetitisícové město. Naštěstí se jedná o světovou kulturní památku, takže přimhouření oka je na místě. Výraznou dominantu tvoří vnější plášť „plachet“ ze světlé glazované a matné keramické dlaždice, jejich přesný počet je 1 056 006.

Stavba začala v roce 1973, nicméně podoba opery sahá ještě dál do minulosti. V roce 1957 vypsala australská vláda mezinárodní architektonickou soutěž. Zájemců bylo ohromné množství a nechybělo málo, aby symbol Sydney nikdy neexistoval. Tehdy neznámý Jörn Utzon svůj návrh neobhájil a vypadl hned v prvním kole. Jen díky pozdnímu příchodu jiného soutěžícího se vrátil zpět do hry a zvítězil.

Inspiraci svého díla našel Utzon v přírodě, zejména při prohlídce náhorních plošin Mayů v Mexiku. Design opery se odvíjel od její polohy. Monstróznost bílých „plachet“ chtěl Utzon podtrhnout zejména při pohledu z výšky. Budova je totiž situována těsně nad hladinou moře v blízkosti městských mrakodrapů, kde mají lidé možnost vidět operu jako na dlani. Uvnitř se nacházejí dva hlavní sály. Koncertní hala (2679 sedadel) a operní sál (1507). Navíc je zde umístěno nahrávací studio, pět restaurací nebo čtyři obchody se suvenýry.

Výstavbu Utzon rozdělil na tři fáze. První v letech 1959-1963 se zabývala vnější konstrukcí a pódiem. V rozmezí let 1963-1967 získala svou konečnou exotickou podobu. Do roku 1973 měl být hotov interiér. Ale dokončení se Utzon nedočkal. Z důvodu volebních změn byl předčasně odvolán, na což doplatila právě podoba interiéru.

Utzon pracoval se svým týmem na interiéru, zatímco nová vláda podrobně revidovala všechny kroky a zjišťovala příčinu ohromného nárůstu nákladů. Původní sedmimilionový rozpočet se totiž vyšplhal až na neuvěřitelnou částku 102 milionu australských dolarů. Vláda taktéž ohrnovala nos nad celkovou konstrukcí a designem interiéru. Vzrůstající napětí mezi dvěma stranami neustále způsobovalo různé překážky a zpožďování prací. Nakonec vše vyústilo v nedobrovolný odchod Jörna Utzona.

Nový ministr veřejné správy Davis Hughes kritizoval dánského architekta na všech frontách. Hughes se nezajímal o umění, architekturu nebo estetiku. Měl pouze jediný cíl, uspět ve své nové pozici. Po osobním krachu před několika lety chtěl znovu na vrchol, terčem mu byl zrovna Utzon. Hughes rád vše kontroloval a zahraniční architektonický génius mu byl trnem v oku.

Utzon nedostával zaplaceno, na začátku roku 1966 mu chybělo 100 000 dolarů na pokrytí výdajů a zaplacení zaměstnanců. „Pokud nezaplatíte, rezignuji,“ uchýlil se Utzon k nejhoršímu. Ale Hughes jeho výhrůžku s nadšením přijal: „Akceptuji vaši rezignaci. Děkujeme mnohokrát, na shledanou.“

Jörn Utzon odjel rozhořčen ze země, za Austrálií na dlouhou dobu zabouchl dveře. Teprve až v 90. letech začala opatrná komunikace mezi vedením opery a Utzonem. V roce 1999 se vrátil a část hlediště operního sálu přestavěl podle původního plánu z roku 1957.