Před 35 lety byl znovuotevřen empírový řetězový most u Stádlece

Stádlecký řetězový most z roku 1848 je zařazen na seznam technických památek. Most sloužil do roku 1960, kdy bylo rozhodnuto o jeho rozebrání a přenesení na jiné vhodné místo. Důvodem bylo plánované zatopení vodou z nádrže Orlík. Při demontáži mostu byla nalezena schránka, která obsahovala dobové dokumenty.

Vypracování studie přemístění bylo svěřeno Hutnímu projektu v Praze. Současně s pracemi na studii nového umístění byl most převezen ze skládky v Podolsku na staveniště ve Stádleci. Kovové díly byly uloženy do krytého skladu, čištěny a konzervovány. Barva na kamenných kvádrech však byla v některých případech velmi špatně čitelná nebo vůbec neznatelná - čísla na kvádrech byla sice obnovena, ovšem docházelo k omylům, zvláště u čísel římských, což při opětném sestavování jak v projektu, tak při samotné stavbě způsobilo dost potíží.

Při podrobné inventarizaci materiálu byl přesně změřen tvar, vykreslen a spočítán počet železných částí i kamenných kvádrů. Bylo zjištěno, že mnohé železné části jsou poškozeny nebo scházejí, pouze články řetězu byly v plném počtu.

Popis konstrukce
Hlavní nosnou konstrukcí mostu jsou čtyři řetězy, uspořádané do dvou dvojic. Dřevěná mostovka je složena z dubových příčníků, které jsou ve dvojicích uloženy na nosných stoličkách závěsů. Šířka mostu mezi je 6,4 m,  celková délka mostu 147 m. Hmotnost železných částí mostu je 102 t.

Práce na studii
Obvykle projektant pro danou překážku a dané dopravní parametry vytváří nový most. V případě přemístění mostu z Podolska měl projektant nejen údolí, ale i hotový most, který musel s údolím skloubit tak, aby působil esteticky co nejvěrněji, aby vyhověl všem přísným požadavkům památkáře, a aby mohl být využíván i dopravně. Údolí Lužnice má však jiný charakter než údolí Vltavy u Podolska. Je mnohem užší a sevřenější, takže kolmý přechod řeky nebyl možný, protože by vyžadoval při napojení na silnici Stádlec - Dobřejice příliš velké zemní úpravy na obou březích.

S úkolem vsadit most do údolí těsně souviselo obtížné určení výšky nad hladinou, protože na žádném vodohospodářském úřadě nebyly k dispozici záznamy o výšce stoleté vody. Otázka byla tedy řešena místním šetřením u starousedlíků - majitelů okolních obydlí a zaměstnanců přívozu. Rozhodující údaje poskytla povodeň v roce 1890 a plující ledová tříšť v roce 1964.

S pečlivostí příslušnou historickému dílu byla zkoumána otázka nátěrů. Povrch železných částí vykazoval mnohem menší korozi, než by se očekávalo od sto dvacet let staré stavby. To je možné vysvětlit vlastnostmi železa při tehdejším způsobu výroby a zpracování, ale také poměrně velkou tloušťkou opakovaných nátěrů. Přímá písemná zmínka o nátěru mostu nebyla nalezena, ale v Allgemeine Bauzeitung ročník 1844 v článku, který se týká otevření mostu v Poděbradech v roce 1842, se píše, že všechen železný materiál i dřevo na mostě bylo natřeno grafitem smíšeným s kamenouhelným dehtem. Ke spolupráci byl přizván Státní výzkumný ústav ochrany materiálu G. V. Skinova, který doporučil klasický nátěr, jenž se používá v současné době.
 
Podolský resp. stádlecký most byl slavnostně otevřen celkem třikrát. Roku 1848 při uvedení do provozu, roku 1974 po jeho přemístění a naposledy v roce 2006, kdy byl most rekonstruován a dočkal se například nové dubové mostovky.

Zpracováno na základě podkladů Ing. František Stejskal