Podle dr. Pavla Policara, jednoho z ředitelů pardubické rodinné firmy PEGA, která na této výjimečné budově vybudovala a provozovala systém stavebních výtahů, však více než osm tisíc stavebních dělníků, inženýrů a techniků, nenazvalo 828 m vysokou stavbu o sto šedesáti dvou patrech jinak než Burdž Dubaj neboli Dubajská věž.
Pavel Policar, který vystudoval kromě Karlovy univerzity i Imperiál College - University of London, prestižní londýnskou techniku, je kromě jiného také horolezec, což je ideální předpoklad pro funkci, jíž poslední čtyři roky zastával. Na konci ledna navštívil redakci časopisu Stavebnictví, aby odpověděl na otázky a předal fotografie, které by vystačily na ilustraci odborné publikace o výškových stavbách. Zkušenosti, které získal v oblasti tvrdého byznysu mají obecnou platnost.
Můžete nám krátce popsat historii firmy PEGA?
Jsme poměrně mladá česká rodinná firma, kterou založil v roce 1994 zkušený odborník Ing. Rudolf Vaněček. Naší předností byla od počátku kvalita, snaha vytvořit „mercedes“ mezi stavebními výtahy. Více než osmdesát procent komponentů si navrhuje a vyrábí firma sama, další komponenty (motory, převodovky atp.) jsou předmětem subdodávek od špičkových výrobců, v nejvyšší kvalitě.
Jak se vám podařilo spolupracovat na stavbě dubajského mrakodrapu?
Středním východě jsme začali podnikat tři roky před zahájením stavby Burdž Dubaj. Zahájili jsme zde spolupráci s největší místní stavební firmou Arabtec Construction. Stavby přesahující výšku 200 m, jež jsme úspěšně s uvedenou firmou dokončili, byly dobrou referencí pro tu nejvyšší z nich. Když byl vyhlášen tendr na nadzemní část stavby Burdž Dubaj, byli jsme v regionu dobře zapsáni a technologicky připraveni. Vlastní technologická příprava na „věž věží“, než jsme si troufli rozhodnout „jdeme do toho“, nám trvala téměř rok. Když jsme odcházeli ze závěrečného jednání z místnosti a balili si dokumenty a prezentaci, zdálo se, že rozhodování je stále prodlužováno a směřuje v náš neprospěch. Doslova ode dveří nás zástupci konsorcia zavolali zpět, předložili kontrakt a nechali nás (s výší pokuty 150 000 USD denně v případě eventuálního zdržení stavby) výtahy vyrobit, dodat a instalovat.
Takže vlastní realizaci předcházela téměř stejně obtížná fáze vyjednávání.
Přesně tak. Co následovalo dále není úplně jednoduché popsat. Na stavbu jsme nastoupili, když byly hotové základy, asi rok a půl po jejím zahájení. Na budovu jsme instalovali celkem 16 výtahů, které jezdily rychlostí 100 m za minutu (rekord pro výtahy bez protizávaží).
Jak jste zvládali dodržování bezpečnostních předpisů?
Bezpečnostní předpisy na stavbě odpovídaly normám platným v USA. Pokud jde o riziko, práci by bylo možné přirovnat k zajištění vysokohorských expedic. Teploty však někdy překračovaly i padesát stupňů Celsia, byla vysoká vlhkost vzduchu a zažívali jsme písečné bouře. Zejména při výstavbě vrcholového permanentího výtahu, jehož montáž jsem prováděl sám výhradně s českými techniky, byla bezpečnostní opatření opravdu na nejvyšší možné úrovni. Vše, včetně lidí, bylo dvakrát jištěno, i naši pracovníci museli podat špičkový výkon i pokud jde o tuto oblast. Týkalo se to například i povinného přivázání jakéhokoliv nářadí k rukám nebo oděvu, které by mohlo vypadnout a po pádu z výšky 700 m se změnit v projektil.
Docházelo k problémům mezi vedením stavby a ostatními pracovníky?
Korejci vedli stavbu zpočátku někdy opravdu až s armádní disciplínou. Jejich počáteční nedůvěra k nám se v průběhu stavby měnila a díky naší práci a technice došlo ke sblížení. Problémy se ale vyskytly například s dělníky, většinou ze střední a východní Asie, jejichž pracovní podmínky byly těžké, stejně jako vlastní nábor. Najatá loď například přivážela kolem 4000 nových pracovníků z Pákistánu najednou. Dopravu ze stavby do ubikací zajišťovaly autobusy, jež odvážely po skončení směny 3000 lidí. Nicméně my jsme ze stavby dopravili pracovníky na zem daleko rychleji, než autobusy stačily odvážet. Vznikaly tak obrovské fronty na odvoz. Staveniště bylo konglomerátem všech možných národností, najatí manažeři, mezi nimiž byli zejména Němci, Angličané, Američané nebo Korejci se snažili uhlídat kvalitu prací, což bylo vzhledem k počtu pracovníků značně obtížné. Přesto stavba dospěla úspěšně do cíle a stala se ozdobou Dubaje.
Co se stalo s výtahy po skončení stavby?
Naše stavební výtahy byly po dokončení věže, kromě permanentního výtahu na vrcholu, demontovány a prošly generální údržbou, aby bylo možné je opět použít. Nyní již jsou na čtyřistametrových stavbách v Abu Dhabi a v Saúdské Arábii.
Dopadla na stavbu dalších výškových budov ekonomická recese?
Určitě, tempo výstavby se i v bohaté části světa zpomalilo, řada staveb byla odložena. Domnívám se však, že „závod“ o výšky nekončí a že naše firma bude u toho. Například druhá nejvyšší budova Dubaje, 400 m vysoká Matina 101, je plně obsluhována našimi výtahy.
Burdž Chalífa v Dubaji, Spojené arabské emiráty
